SPORTOVNÍ KLUB MORAVSKÉ BUDĚJOVICE z.s.

Duo velitelů starší přípravky

15.12.2025 - 08:50

Dvojice Kamil Svoboda a Jan Krejčí patří mezi nejčerstvější trenéry klubu, zato však disponují hojnými hráčskými zkušenostmi. „K dispozici má hráč téměř šest hodin tréninku, a další o víkendu“ shodují se v následujících řádcích. Kluci před podzimní části povýšili do rolí hlavních trenérů, jak tuto roli zvládají nebo jak tvoří nominace k utkáním při největší početní mládežnické kategorii?

Před sezónou jste se oba posunuli z asistentů do rolí hlavních koučů, jak moc velký posun to pro vás je? V čem se tyto role odlišují?

JK: „Upřímně řečeno se moje role u týmu starší přípravky nijak zásadně nezměnila. Tréninky i zápasy vedu podobně jako v minulé sezóně. Rozdíl je v tom, že nyní trávím více času nad organizačními a administrativními záležitostmi, které dříve řešil Tomáš Kyzlink.“

KS: „Já to spíš vnímám jako veliký posun. Jako asistent jsem dohlížel na hráče, aby správně trénovali. Případně jsem si domlouval hráče na víkendový zápas. S rolí hlavního trenéra přibývá více starostí a zodpovědností především směrem k rodičům. Veškerá komunikace jde teď přese mě. Co se týče tréninků, tak si celý trénink musím dopředu nachystat a připravit se na něj, čímž strávím mnoho času nad rámec, kdy jako asistent stačilo na trénink prakticky jen přijít.“

Starší přípravka má v soutěži dva týmy – červený a modrý. Jak tvoříte nominaci k utkáním nebo máte týmy pevně dané?

KS: „Na začátku sezony jsme si s Honzou rozdělili týmy dle výkonnosti, protože většinu kluků a holek jsem znal z předchozích sezón, tudíž jsem je rozdělil já a Honza musel souhlasit (smích). Některé jsme dle výkonnosti během sezony přeměňovali. Klíčová však byla tréninková docházka. Jak říkám, zápas je hlavně za odměnu.“

JK: „Zas takhle ta nominace nebyla (smích). Nechceme, aby mezi hráči byly velké herní rozdíly, ale zároveň se každý mohl rozvíjet svým tempem. Při zápasech vybíráme hráče podobné úrovně soupeři, aby utkání byla vyrovnanější a pro děti zábavná i rozvíjející.“

Jak tedy hodnotíte dosavadní utkání červeného týmu, na co kladete důraz?

KS: „Červený tým, mimo dva herně nepovedené zápasy, se snaží hrát kombinační fotbal bez nakopávání míče do neznáma. Někteří hráči si ale musí uvědomit, že jsou součástí týmu, a nejsou na hřišti sami proti všem.“

JK: „Přesně tak, někdy zbytečně ztrácí koncentraci a přeceňují individuální hru. U červených je okamžitě zřejmé, že mají více herních zkušeností a praxe oproti druhému týmu. Mnohem lépe se na hřišti orientují, zvládají rychleji reagovat na herní situace a efektivněji tak spolupracují.“

V čem je tedy modrý tým pozadu?

JK: „Většina se teprve posunula z mladší přípravky, postupně se seznamují s tempem a herním pojetím starší kategorie. Tudíž u modrého týmu klademe důraz především na rozvoj herního myšlení, pohyb bez míče a prostorové vnímání hry. Chceme, aby roztahovali hru do krajních prostor hřiště a plynule si osvojovali principy týmové spolupráce.“

KS: „Doplním, že máme mnoho nováčků, pro které je tato sezóna vůbec první fotbalovou zkušeností.“

Kde tak vidíte u starší přípravky prostor ke zlepšení?

JK: „Konkrétně modrý tým musí zapracovat na lepším držením rozestavení, ne se shlukovat okolo míče. Zkušenější červené mužstvo zas zrychlit přechod do útoku a zvětšit důslednost v obraně."

KS: „Podtrhuji, vždy je ale co zlepšovat. V tomto věku musí kluci i holky hrát a není to jen o tom, že přijdou třikrát týdně na trénink a tím to skončí, tak to nejde.“

Kteří hráči se řadí mezi stěžejní opory starší přípravky a proč?

JK: „Nebudeme vyzdvihovat jednotlivce, hrajeme přeci kolektivní sport. Každý hráč má v týmu svou roli a je jinak důležitý. Podporující rodiče vědí, jak na tom jsme. A kdo by chtěl vidět víc, může se přijít podívat osobně.“

KS: „Určitě je ale pár hráčů, u kterých je zřejmé, že je fotbal baví, trénují na sto procent a chodí na každý trénink.“

Před sezónou začala mládež klubu stabilně trénovat třikrát týdně, trenéři tak mají se svěřenci mnohem více času na posun kupředu. Vnímáte to podobně?

KS: „Trénovat třikrát týdně nebylo u nás v klubu zvykem, navíc se buduje nové zázemí, což je další plus oproti době, kdy jsem začínal s fotbalem já. Takže u hráčů je větší posun kupředu, nebo aspoň by měl být. K dispozici má hráč téměř šest hodin tréninku, a další o víkendu, takže prostoru je fakt hodně. Také je důležité mít kvalitní trenéry, kteří se budou snažit posouvat mladé fotbalisty nejen ve fotbale, ale i v životě.“

JK: „Souhlas, čím více času děti tráví na hřišti, tím rychleji se posouvají nejen po fyzické a fotbalové stránce, ale hlavně si vytváří pevný vztah ke sportu a k týmu. Pravidelnost tréninků pomáhá budovat disciplínu, návyky a týmového ducha. Děti se učí pracovat samy na sobě, podporovat spoluhráče a nevnímat fotbal jen jako hru, ale i jako zodpovědnost. Samozřejmě je potřeba, aby nechyběla radost – ta je pro rozvoj nejdůležitější. Negativem snad je jen to, že někdy může být náročné sladit školu, koníčky a tréninky, ale i to děti učí organizovat si čas.“

Vrátíme se zpět v čase. Vzpomenete si, jaké byli vaše první fotbalové krůčky? Co taková přípravka nebo kdo vás k fotbalu přivedl?

KS: „S fotbalem jsem začínal od přípravky, když mi bylo asi 5 let. V době, kdy jsem vyrůstal, tak žádné sociální sítě nebyly a jediné co nás zajímalo bylo, jak zajít po škole na fotbalové hřiště a tam se vyblbnout. K fotbalu mě vlastně přivedli rodiče.“

JK: „Začínal jsem také v pěti letech v přípravce SK. V té době tu bylo jen jedno pískové hřiště a trénovali jsme s volejbalovými míči, úsměvné že? Ale právě ty začátky nás naučily mít fotbal doopravdy rádi. Hráli jsme s nadšením, bez tlaku, jen s chutí být s kamarády a honit míč. V mladších žácích se pak vytvořila výborná parta, která nám vydržela po celý fotbalový i civilní život. S některými z těch kluků se vídám dodnes – a právě to je na sportu krásné.“

Honzo, ty by ses rád trenérsky dále posunul? Naplňuje tě trenérství nebo tě k němu spíše vede Honzík (syn)? 

JK: „Jako mladý jsem měl představu, že po hráčské kariéře přirozeně naváže kariéra trenérská. Tahle myšlenka se nakonec právě naplnila díky synovi. Trenérské ambice nemám, dělám to hlavně proto, že mě těší práce s dětmi. Vidět jejich pokroky, radost ze hry a chuť se zlepšovat je pro mě tou největší odměnou.“

Kamile, jsi stále aktivním hráčem i v našem áčku, které podzimní část zakončilo velmi úspěšně. Co se přes léto po zpackané loňské sezóně v týmu změnilo, prozraď nám, co stojí za úspěšným tažením?

KS: „Změnil se asistent trenéra (smích) a nálada v týmu, což se ukázalo jako hlavní faktor, že se konečně začalo vítězit. V dnešní době je těžké, aby se trénovalo dvakrát nebo třikrát týdně, protože kluci přes týden nejsou v Budějovicích, a tak logicky nebudou jezdit x kilometrů, aby si hodinu zatrénovali a jeli okamžitě zpět. Ale jinak předseda říká, že už jsme zřejmě zachránění a můžeme hrát oproti minulé sezoně s daleko větším klidem. A přemýšlet třeba i o postupu (smích).“

Na závěr, chcete něco vzkázat?

„Musíme pochválit i rodiče, kteří děti podporují a pravidelně je vozí na tréninky i zápasy. Díky jejich přístupu máme skvělou docházku a tým, na který je spoleh. Taková spolupráce mezi trenérem, dětmi a rodiči je pro nás to, co dává trenérství smysl.“

Kluci, díky za rozhovor