SPORTOVNÍ KLUB MORAVSKÉ BUDĚJOVICE z.s.

Linka Zagreb—Budějovice

08.12.2025 - 10:40

"Těším se na mezinárodní střet, který nám ukáže, jak jsme fotbalově v Budějovicích daleko" říká natěšeně o únorovém turnaji v Polsku Mateo Premar, který má pod palcem mužstvo mladší přípravky. Stále mladý věkově je již dost zkušený, v minulosti nasával práci trenérů Tomáše Kyzlinka, Milana Lapeše nebo Pavla Šplíchala. 

Mladší přípravka má v okresní soutěži dva týmy – žlutý a zelený. Mládež od nové sezóny trénuje třikrát týdně, jak vypadá váš tréninkový proces? Máte týmy pevně dané?

„U mladší přípravky jsem třetím rokem, tudíž jsem před sezónou hráče rozdělil dle dovedností a schopností na zkušenější žluté a méně zkušenější zelené. Hráči ze zelené potřebují na rozvoj více času a hra je chaotičtější, některé hráče pak vnímám lehce na pomezí, kdy v rámci rozvoje týmy prostřídávají, aby se na hřišti dostávali i do odlišných rolí. Kluci (a holka) jsou však v tréninku společně, respektive společně trénink začínají. Zelené mužstvo se pak zaměřuje hlavně na technické nedostatky a hodně pracuje individuálně s míčem v rámci jednodušších cvičení. Žlutá již pracuje s nadstavbou a je o kus dál. Tady se zaměřují na odvahu a obcházení soupeře, hrají více pod tlakem, protože se to v pozdějších fázích nedoučí. Trénink třikrát týdně mi nabízí mnohem více prostoru a času s hráči, které dále zpestřujeme modelovými utkáními. S podzimní docházkou jsem celkově spokojený, ale teď v zimním období je více omluvenek než hráčů na tréninku!“

Jak hodnotíš mužstva po podzimní části soutěže? Kde jsou jejich silné stránky či nedostatky?

„Začnu zeleným týmem, který mě výsledkově překvapil, i když jsou v přípravkách výsledky nepodstatné. Po klíčové fotbalové stránce zatím ještě zaostává, respektive i dle utkání s vrstevníky je někde v průměru. Na hřišti stále převládá chaos, hráči opouští pozice a občas se honí bezmyšlenkovitě za míčem, ale za půlrok udělali velký posun. Především v pohybu s míčem, kdy již dokáží hrát v jiných prostorech než před naší brankou. Děti, a to k tomuto věku patří, na hřišti ztrácí ještě pozornost, prostě se nesoustředí jen na míč a musíme je v utkání více vést. Na týmu se pak podepisuje to, že jej občasně doplní zkušenější hráč. A to nemyslím tak, že dá desítky branek, ale že pomůže spoluhráčům podržet míč a naběhnout si. Když pak vezmu srovnání s těmi horšími týmy, tak jsme se dokázali rychleji rozhodnout. Co je bezpochybně silnou stránkou je bojovnost, kdy dokážeme podstoupit souboj a míč získat.“

A co zkušenější mužstvo?

„Se žlutým týmem je radost hrát, ti kluci jsou oproti vrstevníkům opravdu dost napřed. Ročník 2017 si piplám od prvopočátku. V přípravce divák moc kombinací nevidí, ale my snad v každém zápase uděláme akci se sérii přihrávek. Klíčové je, že zvládáme roztáhnout hru do celé šířky hřišťátka a zapojujeme do hry brankáře. A občas se povede soupeře vyšachovat přelitím hry na druhou stranu, čímž vznikne mnohem více prostoru. Mezi další pozitiva patří, že se hráči nebojí kličky a přejití soupeře, i když si kolikrát představujeme lepší řešení v podobě přihrávky na osamoceného spoluhráče, ale jak říkám, v přípravce je klíčová herní odvaha, kterou kluci stěží později doženou, takže je k sólování teoreticky i nutím. Ale rozhodně neusínejme na vavřínech. Fotbalově jsme nestačili jen na Okříšky, které neprohráli jediné utkání, ale třeba utkání v Jaroměřicích mě samotného srazilo z hrušky.“

Které hráče bys vypíchl? Kdo podle tebe udělal největší pokrok za podzimní část?

„Tak největší hvězdou je bezpochyby Martin Hanzal, který proti čtrnácti soupeřům oficiálně nastřílel 87 branek. Marťas je pohybově nadaný, v poklidu přejde kolem obránce a umí zakončit. Hodně si slibuji od kluků Foumových. Peťa je levonohý a disponuje na jeho věk skvělou kopací technikou, Štěpán je teprve ročník 2019, ale už teď na trávníku převyšuje mnohem starší kluky. Mezi nepostradatelné se pak vyšvihl Kryštof Malach, který mi roste každým tréninkem. A největší progres? Ten je vidět u dvojice Míša Bratrů a Mirek Kratochvíl. Mirda bude pravděpodobně brankář, ale v rámci rozvoje ho stavíme i do pole, díky čemuž zlepšil hru nohama. Míša je zas tvrďák, neuhne ze souboje. Dobře nakročeno má ale spousta hráčů, třeba Honzík Bartes, zlepšující se Domča Hanek nebo nezkrotný Dan Dohnálek.“

Kterým směrem bys rád svěřence dále posunul?

„Zelené mužstvo potřebuje čas, tam kluci teprve dozrají. Do nich je potřeba dostat odvahu a pohyb s míčem. U zkušenějšího týmu bych si představoval rychlejší odebírání míče soupeři. Pořád je ale nutné mít na vědomí, že se jedná o malé děti, většinou v počátcích fotbalové cesty. Co mě pak baví nejvíce je to, jak tyto děti hru prožívají. Vlastně mě to trénování díky tomu tolik naplňuje. S hráči trávím jen na fotbale čtyři dny v týdnu, a to se nebavím o dalších kroužcích, které semnou řada svěřenců navštěvuje, takže se prakticky potkáváme každý den.“

Na přelomu února a března se hned tři kategorie vydají do Polska. Ty jsi zažil poslední mezinárodní turnaj v roce 2008. Co od turnaje teď očekáváš a máš nějaké vzpomínky na tehdejší turnaj v Rakousku?

„Rozhodně je to nový impuls pro fotbal v Budějovicích. Sám dodnes rád vzpomínám na vstřelený gól do sítě Red Bullu Salzburg, takže pro kluky i rodiče to bude skvělý zážitek. Snad narazíme aspoň na pár známějších týmů. Salzburg mi mimo jiné připomíná fotka v kabinách, kde mi bylo stejně jako dnes svěřencům. Z pohledu trenéra se těším na mezinárodní střet, který nám ukáže, jak jsme fotbalově v Budějovicích daleko. Předpokládám, že týmy budou kvalitativně jinde než většina našeho okresu. Naopak se ale jedná o turnaj, kde záleží na výsledcích, a tak doufám nesklouzneme k nefotbalovosti. Rád bych si zachoval naši herní tvář, i za cenu proher.“

Ještě minulou sezónu jsi byl hrajícím trenérem mladého kádru Benfiky. Proč v této sezóně nevidíme rezervní tým?

„Vloni ovlivnil nedostatek hráčů nejen béčko, ale především áčko. Situace sklouzla v nutnost nastupovat 180 minut. Hráči nepoznali volný víkend a vycítil jsem, že se vytratila radost ze hry. Celé jaro jsem neustále někoho přemlouval, abychom se vůbec sešli v důstojném počtu, a to nemluvím o tíhách zranění. Zpětně to za ty každodenní nervy vůbec nestálo, protože od lidí okolo jsem slýchal jen kritiku, ale dnes minimálně áčko z těchto hráčů těží, což dokazuje i podzimní tažení.“

Jak na základě tvých zkušeností vnímáš rozdíl mezi trénováním mládeže a dospělých?

„Netvrdil bych, že mám příliš zkušenosti, ale za ten čas jsem už něco navnímal. U mládeže je klíčem trpělivost, hráč chybuje a učí se. Celkově si je tvarujeme dle svých představ, je to mnohem zábavnější. V mladší přípravce mají kluci neuvěřitelnou radost ze hry, prožívají každý vstřelený gól a mně často naskočí husí kůže. U dospělých si musíte získat důvěru týmu, postupně pak začnou vstupovat do hry ega hráčů a tam se láme chleba. Dospělý fotbal je hlavně o taktice. Já Benfiku dostal na starosti, abychom udrželi mladé kluky v klubu, což se myslím splnilo. Do budoucna bych se do dospělého fotbalu určitě vrátil, je to jeden z mých cílů, ale mládež mě v současnosti naplňuje daleko více.“

V čem tě trénování mladší přípravky tak naplňuje?

„Nejvíc mě baví bezprostřednost dětí. Na tréninku se střídá mnoho emocí, chvíli brečíme, pak se radujeme. Mám štěstí, že mám tak zapálené děti, kterým ani tři tréninky týdně nestačí. Nejraději by kopali do míče celý den, a to je fantastické. Pořád zamnou chodí, jestli jsem koukal včera na fotbal nebo vypráví, jak hráli na zahradě. Člověk fotbal prožívá s nimi, oni se neustále učí něčemu novému, poznávají. Mám pocit, že jsem mezi dětmi oblíbený, mám k nim stále věkově blíže než ostatní.“

Narodil jsi se v Chorvatsku, máš tedy blíže k českému nebo chorvatskému fotbalu?

„Upřímně řečeno mám blíže k Balkánu, jsem pyšný na své kořeny a rád se tam vracím. Chorvatský fotbal je v současnosti mnohem úspěšnější, od malička hltám Luku Modriče a srdíčko mě táhne k Dinamu Záhřeb. Co je zásadní rozdíl je mentalita lidí a národů. Celkově. Mám to tady rád, ale čím dál více mě to táhne zpět, i třeba díky tomu, že Mario studoval loni v Bosně v Sarajevu.“

Díky za rozhovor