SPORTOVNÍ KLUB MORAVSKÉ BUDĚJOVICE z.s.

Od střílení gólů k budování mládeže s Kyzlem

01.12.2025 - 11:04

„Momentum dostavby areálu a kabin musíme chytit za pačesy“ říká v exkluzivním rozhovoru Tomáš Kyzlink. Odchovanec našeho klubu ještě v mládeži nastupoval za Vysočinu Jihlavu, později sypal branky v Rakousku, ale nikdy nezanevřel na náš klub a poměrně brzy ho zlákala trenérská cesta. Před aktuální sezónou se posunul k mladším žákům, a proto podzimní část hodnotí v následujících řádcích. Tomáš je navíc šéftrenérem, a tak se rozpovídal i o budoucnosti klubu.

Ahoj Tome, jak hodnotíš podzimní část mladších žáků?

„Hodnocení má dvě roviny – výsledkovou a rozvojovou. Výsledková je pro mě mírným zklamáním, kvalitativně jsou na tom kluci určitě lépe než jejich tabulkové postavení napovídá. Prohrát v Želetavě, když soupeře nepustíte padesát ze sedmdesáti minut za půlku se prostě nesmí stát. Na druhou stranu velmi dobrý výkon v Náměšti a prohra se suverénním soupeřem o jeden gól, když trefíte dvě tyčky a dostanete dvě ušmudlané branky…“

Co prohra v Třebíči?

„Ta mě zvedla ze židle, protože kluci měli potvrdit, že jdeme správnou cestou. Místo toho se do utkání vůbec nedostali a prohráli. Hlavně po jakém výkonu, a to jsem jim dokonce za vítězství sliboval i chlebíčky na pondělním tréninku (smích). O šest bodů víc se uhrát určitě mělo, vlastně o devět. V soutěži jsou ale kluci kombinačně nadstandardním týmem. Jejich chuť hrát odvážně, riskantně a kombinačně za každou cenu je skvělá a v žádném utkání nepropadli, naopak. Člověk si možná neuvědomí, ale když pětkrát prohrajete a čtyřikrát z toho za vámi přijde trenér soupeře, který vám řekne, že byl fotbal nespravedlivý, protože byli naši kluci jednoznačně lepší, tak vás to v ten moment vlastně naštve. Až zpětně si pak uvědomíš, že výsledky jsou pořád druhořadé.“

Po rozvojové stránce pak hodnotíš jak?

„To podle mého nemůžeme být spokojeni nikdy, ale na klucích jde určitý pokrok vidět. Na někom logicky více, na někom méně, záleží na mnoha faktorech. Tréninková docházka je alfou a omegou. Příkladem může být Tonda Diviš, který se konečně přestal prát se několikaletými problémy s imunitou a je téměř na každém tréninku. Jeho pokrok za poslední půlrok je do očí bijící. Naopak někteří kluci se ve vývoji zastavili, což je v tomto věku bohužel obvyklé, protože se dostali na svůj vrchol a nejde jim se přehoupnout na vyšší rychlostní stupeň. Tito kluci mají poslední půlrok s tím něco zkusit udělat, protože pak už vlak ujede. Tréninková docházka je v průměru na osmaosmdesáti procentech, a to nám ji „kazí“ hokejista Lukáš Zerza, který má jako jedničku hokej nebo Max Šplíchal, který pět týdnů marodil s těžkou chřipkou. Pět kluků má docházku stoprocentní, dalších osm je nad devadesáti procenty, což jsou vynikající hodnoty. Tréninky nerušíme, trénujeme bez ohledu na počasí, a navíc kluci chtějí trénovat sami od sebe v dešti, ve větru nebo v horkách. To jsou hodnoty, ze kterých je patrné, že kluci mají fotbal rádi a vědí, že to začíná na tréninku.“

Klopýtnutí v podobě proher střídaly vysoké výhry. Je tedy vaší silnou stránkou zakončování? Při pohledu do tabulky jste vstřelili 73 branek, jen Náměšť vstřelila více…

„Více než šest vstřelených branek na zápas v průměru je v této věkové kategorii signál, že je něco dobře. Jen pro porovnání, loni dali mladší žáci ve stejné soutěži za osmnáct utkání 46 branek, letos mají kluci za dvanáct zápasů branek 73. Přesto jich ale mělo být daleko více, proto silnou stránkou hráčů zakončování opravdu není. Ba naopak bych řekl, že je to věc, která kluky výrazně brzdí a logicky jde ruku v ruce se získanými body v tabulce. V Měříně šli kluci za posledních deset minut pětkrát sami na branku, nedali ani jeden gól a místo, aby vývoj otočili, tak znovu inkasovali. O Želetavě jsem už mluvil, ale my se tématu zakončení zatím cíleně nevěnujeme, tudíž je logické, že v mají kluci v kvalitě zakončení rezervy. Na druhou stranu mě velmi těší, jak jsou kluci aktivní na polovině soupeře, kolik míčů dokáží získat už na útočné polovině a že jsou po pěti gólech stále hladoví.“

Na čem naopak zapracujete do jarní části? Kde mají kluci mezery?

„Obecně se v tréninku věnujeme celkovému rozvoji, orientaci v prostoru a řešení herních situací v proměnlivém prostředí, kdy je smyslem zvýšení kreativity hráčů a rozhodování se teď v tento moment. Podle mě mají v tréninku svoji důležitost i drillová cvičení, což sice není v dnešním trenérském prostředí ani trošku moderní, ale od dob, co jsme s napříč republikou rozhodli býti moderními za každou cenu, tak nám žádný Nedvěd, Poborský ani Baroš v Česku nevyrostl. Kluci v tréninku dobře reagují, zlepšují se v samostatnosti na hřišti a rozhodování se právě pod časoprostorovým tlakem. V tom naše práce nesmí nikdy skončit a musíme kluky rozvíjet v tomto ohledu pořád dál a dál.“

Vidíš tedy někde zásadní problém?

„Zásadní problém nejen našich kluků, ale všech kluků této generace je problém pohybový a koordinační, proto jsme napříč klubem zavedli "nefotbalové středy“, kdy kluci v tělocvičně cvičí aerobic, úplné základy gymnastiky, obratnost a nevědomky se snaží poznat a pochopit, jak jejich tělíčko vlastně funguje.“

K týmu se před sezónou připojil znovu Šíma Olejník s Martinem Tržilem. Jaký mají kluci vliv na tým?

„Příchod dvojice Šimon Olejník a Martin Tržil má několik rovin, které na sebe přímo nebo nepřímo navazují. Jen pro informaci lidem ne tolik znalým ve fotbalovém prostředí, Šimon a Martin hráli loni nejvyšší soutěž mladších žáků v České republice a patřili k tomu lepšímu, co v ročníku 2013 běhalo napříč Moravou. Přitom jsou to stále takzvaní "future" hráči, tedy fotbalisté, kteří fyziologicky zaostávají se svými vrstevníky, ale herně mají obrovský potenciál. I proto za ně FOŠka kopala a dělala vše, aby v Třebíči zůstali. Pochopitelně se nemusíme bavit o tom, že jsou kvalitativně, a to zejména individuálně, odskočení od svých spoluhráčů. Snad ani neexistuje měřítko, které by popsalo, jak moc jsou platnými lídry na hřišti. Nejen výkony, ale i nasazení a chuť pracovat jsou příkladem, jaké to je, když milujete fotbal. Od začátku deklaruji, že jejich příchod bude mít vliv i mimo fotbalový trávník, jsou skvěle vychovaní, mají perfektní rodinné zázemí, nemají tendenci se nad někoho povyšovat, a přitom mají přirozený respekt mezi ostatními kluky. Zároveň je jejich příchod signálem, že to myslíme s fotbalem v Budějovicích vážně, a že jdeme oprášit tradiční školu fotbalové mládeže, která měla napříč republikou skvělé jméno. Chceme hrát nejvyšší soutěže a nechceme vychovávat hráče pro ostatní kluby, ale pro nás.“

Jsou tedy oni právě těmi tahouny nebo vypíchneš další hráče, kteří vyrostli v základní stavební kameny mladších žáků?

„Dva hráči kolektiv nikdy sami neudělají. Konečně se podařilo dospět Tadeášovi Růžičkovi, který patří mezi nejlepší brankáře na čáře, jaké jsem kdy trénoval. Jeho posun v rozehrávce za poslední půlrok je enormní. Potřebuje ale zapracovat na odrazové síle, navíc táta je chlap jak hora, tak snad ještě vyroste a udrží si pořádek v hlavě. Vůbec netuším, co se změnilo u Adama Nováka, protože z kluka, co by radši oběhl autobus, než by šel do souboje se stal hráč, který osobní souboje pravidelně vyhrává, má odvahu a míče dokáže rozdat. Jeho potenciál je ale stále úplně někde jinde, což o něm víme již několik let. Illja Vlasiuk je nepochybně velkým talentem, ale potřebuje ještě trochu času, aby herně dospěl. Nejvíc šťastný jsem určitě za Kubu Radu. Ten je příkladem toho, co znamená si fotbal vydřít. V průběhu sezony dostal po letech menšího herního vytížení šanci na stoperovi, pro jistotu hned proti Náměšti, a chytil ji přímo za pačesy. Týmu jeho příchod výrazně pomohl, protože jsme získali více variability pro Martina Tržila. Největším překvapením je pro mě Ondra Bartoš, který vstřelil za půl sezony sedmnáct branek. Jeho práce pro tým by se měla pouštět jako příklad toho, když postavíš úspěch týmu nad individuální statistiky.“

A naopak?

„Naopak jsou pro mě trošku zklamáním výkony dvojice Kristián Pysk a Kuba Křivánek. Pořád si myslím, že v těch klucích dřímá daleko víc, než herně předvádějí. Trošku víc se do toho obout a odpálit ten potenciál co mají. Kapitolou sám pro sebe je Lukáš Zerza, který má vynikající fotbalové vlohy, jenže je to fotbalově nepopsaný list, neboť s fotbalem začal později než ostatní kluci, a navíc v jeho případě druhořadý sport.“

Odbočíme. Dnes je z tebe zkušený trenér, který tehdy s Áčkem po roce v okresní soutěži postoupil zpět do kraje. Jak velký rozdíl je trénovat mládež a dospělé? Kde se osobně cítíš lépe?

„Nikdy jsem se za trenéra áčka nepovažoval. Byl jsem hráč, který dostal důvěru od kluků a privilegium určité věci rozhodovat. Hrající trenér a trenér jsou pro mě dvě naprosto odlišné věci a jsem rád, že už to nikdy nezažiju. Je to hrozně nevděčná role, která se může lehce otočit proti tobě samotnému, což se v mém případě naštěstí nestalo. Obecně mě více baví forma velkého fotbalu. Respektive pokud se bavíme čistě jenom o hře, tak upřednostňuju trénovat muže, ale v momentě, kdy do toho začnou vstupovat ostatní faktory, třeba rozhodčí, lidé kolem fotbalu, zákulisní boje a fakt, že jede nějaký hráč na hasičské závody radši než na fotbal, tak mi z toho vychází, že má smysl dělat pouze mládežnickou kopanou. Ten má ale dvě velké nevýhody oproti dospělému. Dostanete za něj všeobecně méně peněz, což je mimochodem úplně absurdní, a také Vás stojí výrazně více sil. Nebo teda aspoň mě. Jestli je něco, v čem mi opravdu trenérská praxe pomáhá, tak v organizaci pravidel s rodiči i hráči. Pokud nastavená pravidla dodržuješ, pak je trenérská práce mnohem jednodušší. Navíc dnes je mnohdy důležitější bezchybná komunikace s rodiči než precizně připravený trénink, doba se prostě změnila.“

Do zahraničí se vydají na konci zimy hned tři kategorie, čeká nás turnaj ve Wroclawi. Co od turnaje očekáváš? Co tě vedlo k myšlence oživit zahraniční turnaje? 

„Věřím, že celý výjezd zvládneme pohlídat organizačně a nic se nepokazí. Sportovní výsledky jsou pro mě úplně druhořadé i když si myslím, že na turnaji nebudeme za otloukánky ani v jedné kategorii. Moc bych klukům z každé kategorie přál, aby potkali nějaký mančaft, na který do smrti nezapomenou. Co mám informace, tak na turnaji by určitě měla být akademie Borussie Dortmund. To by byla bomba ne? Pro nás jako klub je to šance získat kontakty na zejména české týmy, se kterými se poté můžeme potkávat v průběhu sezón a na turnajích, které bychom v budoucnu chtěli pořádat my v novém areálu. Turnaj je tak pro nás jedinečnou příležitostí ukázat větším klubům, že pro ně má sportovní důvod k nám na turnaj přijet a že i v Budějovicích můžou najít smysluplnou konfrontaci.“

Kde ta myšlenka vlastně vznikla?

„Můj táta vždycky říká: „kdo chce zapalovat, musí sám hořet“, takže když chceme zapálit fotbal v Moravských Budějovicích, musíme pro to něco udělat. Budou kabiny, nový areál, máme snad nejvíc dětí v dohledatelné historii a očekávám, že se číslo rapidně navýší v průběhu příštího školního roku. Mezinárodní turnaj je jen takové pozlátko, který dá šanci pro společně strávený čas napříč kategoriemi a rodiči navzájem. Když se to všechno hezky sejde, tak z toho můžou být pro rodiče i hráče nezapomenutelné zážitky. Jednou ročně by měli kluci minimálně v přípravkách někam vycestovat. Měla by se z toho opět stát tradice, která se může stát důvodem proč hrát fotbal v Budějovicích. Všechno je to ale o chuti nás trenérů a rodičů.“

Jakožto šéftrenér, kterým směrem se budějovická mládež momentálně ubírá?

„V rámci vedení klubu jsme se na konci minulé sezony shodli, že chceme v první řadě vychovávat hráče pro sebe. Na první pohled jednoduchá a jednoznačná myšlenka a cesta, kterou se chce klub ubírat, s sebou ale nese spoustu zodpovědnosti a úprav dosavadního režimu. Přešli jsme na tréninky třikrát týdně, snažili jsme se do naší mládeže přivést nebo udržet hráče, kteří jsou pro naše momentální soutěže nadstandardní a fotbalovou kvalitou je přerostli. A to se musí udělat tak, aby neutrpěl potenciál hráče a nezabrzdil se jeho růst. Dále je potřeba si sednout s rodiči a přesvědčit je, o té na první pohled nesmyslné myšlence, že má smysl v Budějovicích zůstat. Taky musíš mít dobré trenéry, kteří to potvrdí a cítí stejně. Všechny tyto proměnné jsou velký závazek dělat dlouhodobě svojí práci s daleko vyšší časovou náročností a vyšší investovanou energií všech lidí v klubu. Zatím se nám podařilo výrazně posílit především mladší žáky, kde byla důležitá vazba kluků na mě jako trenéra, který je v Třebíči vedl. V průběhu sezony se nám podařilo přivést hráče i do starších žáků, což se přímo odrazilo i na výsledcích týmu, chuti trénovat a v tréninku pracovat. Navíc je to logicky impuls i pro trenéra, kterému to vlive novou krev do žil. Zejména Petr Duong zapadl skvěle a ihned se stal důležitým hráčem, který vystřelil i nějaké body.“

Kde tak vidíš náš fotbal za pár let?

„Ožehavým ale extrémně důležitým tématem jsou přestupy hráčů na přelomu kategorie přípravek a žáků, kde okolní kluby hráče logicky nechtějí pouštět. Hlavním úkolem je s těmito kluby najít společnou řeč a vzájemně si pomoci. Udělat z našeho klubu klub s mikroregionálním významem, kde nadějnější hráči z regionu budou chtít hrát u nás a my jim nabídneme prostředí, jenž je bude rozvíjet. Naopak méně talentované kluky, kteří ale chtějí hrát fotbal a mají ho rádi, posílat do těchto menších klubů, aby se zase oni mohli rozvíjet v konkurenčním prostředí, které odpovídá jejich fotbalovým možnostem a má tak pro ně v dlouhodobém horizontu smysl. Tím docílíme situace, že se u nás bude hrát opravdu dobrý fotbal a kluby v okolí budou mít dostatek hráčů pro udržení mládežnického fotbalu v našem okolí… Pokud se nám to povede tak půjde fotbal nejen u nás ale i v okolních obcích nahoru. Mým osobním cílem je docílit situace, kdy nadějní hráči nebudou chtít odcházet v mládeži do Třebíče, protože to pro ně nebude tak veliký krok dopředu. Momentálně pracujeme s více než stovkou dětí a po dostavbě kabin očekávám během dvou let nárůst o dalších padesát procent. A právě momentum dostavby areálu a kabin musíme chytit za pačesy a být na něj systémově připraveni.“

Na závěr Tome, skloubit fotbal s rodinným životem je velmi obtížné. Co pro tebe vlastně fotbal znamená? A jak na to reaguje tvoje manželka?

„Fotbal je jen hra. V televizi na něj koukám malinko a ani mě moc nebaví být divákem. Za to příběhy, které píše vyloženě miluju. Emoce, které přináší jsou droga a je jedno jestli jste trenér nebo hráč. A navíc nesu kříž, který mi neúmyslně ale naprosto vědomě posadil na ramena můj táta. Věřím, že někdo někdy skutečně docení, kolik energie a času do budějovického fotbalu vložil. Moje drahá žena si našla fotbalistu, který fotbal hrál, dělal a trénoval. A když nebyl na hřišti, tak ho rozebíral v hospodě. Takže ač to neuslyší ráda, tak věděla, do čeho jde. Dlouhodobě si nikdy nestěžuje, spíš nárazově. Navíc si teď polepšila, jak jsem hráčskou kariéru ukončil (smích). Teď vážně. Kačka si uvědomuje, že u mě znamená fotbal daleko víc než jít na hřiště a kopat si s klukama do míče, a že fotbal nejde přestat dělat ze dne na den. Není to u nás vždycky růžové, ale její trpělivost je místy nekonečná. Situace se samozřejmě více změnila po narození našich dětí, ale zatím si fotbal prosazuju (smích).“

Máš někdy i slabší chvilky?

„Osobně se musím přiznat, že jsou chvíle, kdy si říkám, jestli mám zapotřebí, že jsem víc na hřišti s cizími dětmi než doma se svými. Ale jsou ty děti vlastně ještě cizí? Vždyť je mám rád jako moje vlastní. Zrovna jsme tuto otázku s klukama řešili před pár týdny na tréninku, že téměř půlka z nich vidí svého tátu dvakrát týdně a mě za týden čtyřikrát. A co těm klukům mám říct, kluci nezlobte se, já na to kašlu? Dostal jsem se do situace, že z té stovky dětí napříč klubem znám jménem úplně všechny. Znám jejich rodiče, jejich rodinné poměry. Vím, kam chodí na školu a co mají za sourozence. A ti kluci naopak znají mě a přes celé hřiště na křičí „ahoj tréňo Kyzlinku“… Prostě z toho teď už nejde jen tak vystoupit. A Kačka tohle všechno ví a chápe tyto spojitosti a návaznosti. Kdyby se mi ale místo Zlatana narodila v květnu holčička, tak by odchod z fotbalu byl určitě vážnější téma. Jenže nám ten nahoře poslal kluka a fotbalový kolotoč se tak točí pořád dál.“

Díky za rozhovor